Jak se vyprovází na onen svět?
Rozhovor pro časopis ZÁHADY A MYSTÉRIA - MEZI ŽIVOTEM A SMRTÍ
Vyšlo: Leden 2014
Pomůže od bolestí, srovná vám život. Zharmonizuje místa, kde to ve vás či vašem okolí skřípe. Může vás nasměrovat na správnou životní cestu. To všechno šaman dokáže. A nejen to. Dokáže nahlédnout do míst, kam se většina z nás podívá až po posledním vydechnutí. I o tom bude náš rozhovor…
- Stisknu zvonek. Bzučák mě pouští do domu. Jsem v historickém centru Prahy, Karmelitské ulici 21. Za patami mi projíždí tramvaj a šveholí desítky turistů. Jen, co se dveře zabouchnou, stojím o několik století nazpět. Tenhle dům dýchá neuvěřitelnou atmosférou. Není se čemu divit, že právě tohle místo si novodobý šaman Jan Šmejkal vybere jako své působiště...
Je to zvláštní, sedět v typicky evropském středověkém domě s šamanem…
Šamanismus, to je tisíce cest, každý to dělá tak trochu po svém. Souvisí to i s tím, že třeba šamani na Sibiři nemohou použít rostliny, které využívají šamani v Jižní Americe. Zkrátka tam nerostou. Jde o řadu kulturních specifik, ale zajímavé je, že šamanismy napříč světem mají celá staletí společnou metodiku. Já se zabývám jádrovým šamanismem. Je to univerzální jádro z oněch metodik, nezatížené jednotlivými kulturními aspekty. Mám jiné kořeny, žiji v jiném prostředí, tak mi přijde nesmyslné jet podle toho, jak to dělali třeba indiáni. Nemuselo by to fungovat. Zapojuji také své zkušenosti z „dalšího duchovna“.
Jak se dívá šamanismus – a Vy – na to, co se děje během umírání?
To se podle mě nedá zobecnit. Z případů, které jsem zažil, to pokaždé bylo jiné. Jednotící princip, díky kterému by se dalo říct: „Je to tak či tak“ – to se podle mě nedá definitivně najít. Je to určitě i civilizační následek – každá kultura věří něčemu jinému. To pak svým způsobem tvaruje, co se s člověkem bude dít až zemře jeho tělo. Za jednotnou věc bych bral to, že duše, poté co se zbaví hmotného těla, se od něj musí i oprostit. Teprve pak může odejít – a podle toho, jak je pokročilá, jde buď tam, či onam…
Kam až do tohoto „zásvětí“ dokážete dohlédnout?
Každá kultura, která tenhle princip „umírání“ uznává, kolem toho má svůj mýtus. To, kam já - respektive kam většina hmotných duchovních lidí dohlédne - je zhruba to místo, kde končí onen kulturní otisk. Těžko říct, zda jde cíleně dohlédnout i dál. Ale například mexický šamanismus již za života dělá vědomé přípravy na smrt. Výsledkem je to, že duše, až ta chvíle smrti přijde, nejde tam, kam ji to táhne a kam jde většina duší. Tedy, lidově řečeno, k recyklaci duše. Půjde na druhou stranu. Záměrem této cesty je projít smrtí a přitom zachovat své Vědomí. V ostatních případech se osobní vědomí v okamžicích smrti ztrácí. Zůstane maximálně souhrn vzpomínek – informační otisk v matrici Universa. Mám za to, že s obdobnými principy pracuje též tibetský lámaismus. Díky tomu se například Dalajláma dokáže po své smrti vědomě a cíleně inkarnovat .
Ale duše nemusí vždy odejít, že?
Spousta věcí se o tom píše, nerad bych ale přežvýkával, co řekli jiní. Budu mluvit jen ze své zkušenosti. Tihle „ducháčkové“, jak jim říkám, by se neměli vnímat vždy jako něco špatného. Princip: Tady straší, musíme ihned vymítat, se mi moc nezamlouvá. Ne každou duši, která uvízne na nějakém místě, je dobré násilím „nacpat“ do onoho „hippie světla“. Těm duším, respektive jejich fragmentům, je fajn pomoct, častokrát ale potřebují svůj čas v tomto meziprostoru, aby si něco dořešili, než odejdou. „Odlifrování“ do světla jim v podstatě může uškodit.
Takže to „osvobození“ duše uvázané k místu nemusí být dobré?
Ve spoustě případů ne. Alespoň pro ty duše. Měly si tu nějaké věci dopochopit, nebo odžít a ten proces byl násilně přerušen. To se odrazí i na pozdějším dění – když to poženu do hypotetického extrému, tak se může třeba narodit v Africe a ve dvou letech ho zastřelí povstalci.
Jak poznáte, kdy duše, které neodešly, osvobodit a kdy ne?
Všechno je o komunikaci. Mám metody, jak si s těmi „ducháčky“ promluvit. Bývají ztracení a zmatení. Někdy se ani bavit nechtějí – příkladem, co jsem zažil, byl voják. Za bitvy padl, umřel náhle a pořád bojuje. Taková duše má tendenci hned útočit a všechny považovat za nepřátele. Je to ale jen její část, její ego, které se stále zuby nehty drží reality, aniž by vědělo, že válka už skončila. Další část duše samozřejmě chce odejít, ale nemůže. Tato část duše bývá nápomocná. Kreativní komunikací se toho dá vyřešit hodně. Někdy ale přijde zpráva: Do toho se nepleť. Může to být buď nebezpečné, nebo na to nemám dostatek síly. Anebo to také vůbec není potřeba.
Stalo se vám to někdy s klientem?
Kupodivu ne, zažil jsem to jen v rámci osobních výprav. Když mám tendenci se vrhat do bezhlavé záchrany světa, tak mě to zastaví, abych si uvědomil, že to není úkol pro mě, nebo to chápu nesprávně. Zkrátka si myslím, že věci fungují jinak, než jsme zvyklí v materialistickém světě. Klient, který má problém, na který nestačím, se ke mně prostě nedostane.
Jsou některé duše zlé?
Zlovolné duše jsou k vidění jen málokdy, většinou jsou jen bezradné a nevědí kudy dál. Někdy mohou nasednout na lidi – to vidíte hodně v nemocnicích, kde se to může stát třeba příbuzným, kteří tam docházejí a jsou oslabení. Duše tu zůstávají většinou proto, že smrt byla nečekaná, a oni na ni nebyli připraveni. Nechápou, že jsou mrtví, nebo mají silnou fixaci na něco – třeba na rodinu, nebo dům, který celý život stavěli. Pokud jste viděli film Inception(Počátek), tak je to podobný princip jako svět „Limbus“. Člověk si tam sám naprojektuje, co chce vidět. Častokrát nemá jinou možnost.
Zkoušel jste někdy mrtvé vyprovázet?
Prvně jsem to udělal ještě na civilce, pracoval jsem v nemocnici. Byla to tehdy vlastně nutnost. Přivezli nám pána. Exitus, selhávalo mu srdce. Nahodili jsme ho několikrát, ale vždy znovu zkolaboval. Nakonec doktor řekl, že to už stačí. Nechali jsme ho jít. Jenže od té chvíle nám všem bylo zle. Děly se kolem nás divné věci, navíc nás všechny pronásledovaly noční můry. Byl to ten pán – a drželi jsme ho tady my. Naše snaha ho tady udržet byla tak veliká, až se ta duše, která mohla v klidu odejít, zmátla a zůstala tu. Kolegové pro tohle naštěstí měli pochopení, udělali jsme takovou malou tryznu, či chcete-li rituál. Bylo to, jako když koukáte na duši, kouli světla, čtyřmi kolíky přibitou k zemi. A ta se pak konečně vznesla a odlétla.
Šlo vždy jen o cizí lidi?
Asi poslední „vyprovázení“ jsem zažil nedávno, byl to můj kamarád. Volala mi to naše společná kamarádka asi ve dvě ráno. Hned jsem to „nakoukl“ – čas někdy hraje důležitou roli. Stopoval jsem jeho duši, aniž bych vlastně věděl, co se stalo. Vypadal stále stejně, tak, jak jsem ho znal dřív. Viděl jsem, jak stojí v takovém prostoru, sám, přede dveřmi. Čekal, až ho pustí dál. Měli jsme strach, jestli to nebyla sebevražda, to může mít pro duši ošklivé následky. Kamarádova duše mi řekla, že šlo o nehodu. Později se ukázalo, že to tak vážně bylo…
Mohl jste mu nějak pomoct?
Hlavně jsem se díval, jestli stojí na správném místě. Bylo znát, že je trochu zmatený. A vyšlo mi, že ne. Že čeká úplně špatně. Ty dveře tam nebyly – vytvořil si je tam sám. Tak jsem povolal jeho průvodce. Mívají různé formy, tenhle vypadal jako kaligraficky namalovaný anděl, ne jako postava, ale jako proměnlivé tahy štětcem. Byl v barvě ohně. Nádherná bytost. Aleše se ujal a pak společně odešli.
------------------------------------------------------------------------------------------------
Jan Šmejkal je typický blíženec. Je zároveň výtvarníkem, muzikantem, textařem i produkčním. A hlavně je šamanskou bytostí. Je léčitel, terapeut a průvodce krajinami lidské duše. Pomůže vám se zdravím, se vztahy, odhalí příčiny fobií, vyladí energii bytu, promluví s „Ducháčky“, odblokuje a rozproudí energii. Pomůže vám najít zdroj osobní síly, zkontaktuje duchovní průvodce, poradí „kudy a jak na to“ Vyrobí amulet, sochu, nebo léčivý obraz na míru. Krom toho vášnivě rád vaří. Tvoří terapeutický tandem s Noor Volnou.
„Nejsem všemocný, tohle všechno nedělám sám. Vím ale koho se zeptat, mám kde získat informace a návody. Vím koho ze Světa Ducha požádat o pomoc“
Redaktor: Michaela Holubová
Home ...