"Když někdo říká: „Ty jsi blíženec, to máš teda dvě tváře“ - odpovídám, že dvě je málo. Já vím o čtyřech a určitě to ještě není všechno. Ale nebojte se, své osobnosti už léta poznávám a kultivuji, takže na nezaujatého pozorovatele prý působím jako docela normální smrtelník ;-)
Má to spoustu výhod, být blíženec. Komu jinému se může stát, že by měl ve 30 letech základní bodový životopis na 4 stránky. Ano zažívám a užívám si toho opravdu dost. A nešetřím se. Štosuji zážitky pěkně na sebe.
Jsem sochař a výtvarník. Alikvotní zpěvák a multiinstrumentální vyluzovatel. Zahraju vám na Kytaru, fujaru, buben, brumli, díky alikvotním hlasovým technikám udělám zvuk didgeridoo a ani k tomu nepotřebuju tu dřevěnou rouru. Píšu básně a hudební texty, sem tam nějaký scénář. Když se správně nadchnu tak si uspořádám nějakej festival… No a v průběhu toho všeho hloubám a zkoumám život. Objevuju, filosofuju, na sobě vše ověřuju a šamaním.
Být blíženec skýtá výhody v komunikaci. Dokážu pokecat s každým a o čemkoliv. Erudovaně se zapojím k diskusi o dýchacím ústrojí členovců, o jádrové omítce a obkladačkách s přihlédnutím k výhodám sanitárních silikonů, o odlévání zvonů, drezůře slonů, jak udělat těstoviny Alla Carbonara aby byly jako dalla Mamma. Stejně tak si můžeme pokecat o teorii strun, černých dírách, fraktálním časoprostoru nebo o Hinduistickém pantheonu. Netvrdím, že se u všech témat dostanu do velké hloubky, ale zato rozvinu do šířky planiny souvislostí a jejich návaznosti. To, jak do sebe všechno krásně zapadá, vše se se vším ovlivňuje. To že, co je dole je i nahoře, to je moje.
Být Blíženec a k tomu mít šamanské vědomí a zručnosti, to otevírá další nepřeberné možnosti v komunikaci a tvorbě. Můžu totiž pokecat s čímkoliv. S rostlinami zvířaty, duchem krajiny, s bytostmi všeho druhu. Limitem je jenom to, kolik mám síly a nakolik jsem pružný v obrazotvornosti. A tady mi zas pomáhá výtvarné vidění, hudební sluch, cit pro příběh a poetiku a také nezdolný optimismus a přesvědčení, že všechno je možné.
Tuhle jsem pomáhal kamarádce instalovat výstavu v jedné pražské čajovně. V rámci toho jsem nakouknul místní duchy a bytosti, abych ověřil, že vše je Ok, že instalace souzní s prostorem atd…
Ukázal se mi „pan domácí“ – Genius Loci toho sklepního prostoru. Jevil se jako honosný měšťan v brokátové vestičce. Byl na svůj prostor velice pyšný. Říkal: “ To to tady máme ale pěkné, vašnosto, žeano. Lidé sem chodí kultivovaní, popíjejí čaj, žádná putyka – kulturní prostor. A teď do toho ještě ty obrazy, no nádhera. Mám na vás ale prosbu, pokud byste byl tak laskav. Támhle v rohu je podnájemník. A nedělá to dobrotu. On není tak kulturní jako my a nehodí se sem, ale nedaří se mi ho vystěhovat. Vy jste na to šikovnej, prosím podívejte se mi, co se dá dělat“
Tak jsem koukl do toho zmiňovaného rohu a tam byl vodník nebo něco toho typu. Neuvěřitelně nakvašenej a otrávenej. Říkal: „No to jsou poměry. Tady jsou furt nějaký lidi. Seděj tady, votravujou, smějou se … Rušej mě. Tady to byl takovej krásně tmavej vlhkej sklep, spousta parádního haraburdí a hlavně kídek, žádný lidi. A teď! – mám je tady nakvartýrovaný imrvéére. To není k žití. Já chci pryč! Ptám se ho a kam byste rád? Někam k vodě a aby tam nebyli lidi!" Vybrali jsme místo u potoka v Prokopském údolí, které pánovi vyhovovalo. Ale jak ho přenést? Nakonec jsem do toho kouta nainstaloval křemenný valounek, vodník si do něj vlezl a já ho i s kamenem odnesl k onomu potoku. Spokojenost na všech stranách. Pan domácí si pochvaloval čistou práci a kdybych prý něky něco potřeboval, tak je mi k službám.
Tímhle způsobem mne oslovují bytosti, duchové míst či jiná vědomí. Někdy chtějí pomoct, někdy pro mne mají nějaké informace a někdy si chtějí jenom popovídat. Lidi se s nimi nebaví a tak jsou za pokec vděční.
Co mám rád
Mám rád pohodu. Dobré jídlo a dobré pití. Dobré jídlo pro mě znamená ale i třeba čistou rýži s trochou sojovky a olivákem a dvakrát si přidám. Nebo třeba krkovičku na víně a salát z kopřiv.
Vařím a fakt mě to baví. Je to tím, že jsem mlsnej. Vařím tak aby mi to chutnalo. Těžím hodně z italské a čínské kuchyně ale hlavně improvizuji. Rád vylaďuji chutě, hraju si s kořením a nebojím se ani neortodoxních kombinací. I na talíři může být umělecké dílo…
Dobré pití může být třeba horký zelený čaj – ale musí ho být aspoň litr. Anebo pět orosenejch z tanku.
Mám rád svůj klídek a pohodu, ale nevydržím to dlouho a už se klepu a vymejšlím co podniknout. A podnikám všerůzné věci. Maluju obrazy a modeluju sochy. Eště teďka mám odminula zelenou temperu vzadu na krku. Podnikám výpravy do lesů vod a strání. Chodím na čundry ale i na jazz. Chodím v noci s bubnem do lesa a taky ve fraku do divadla. No prostě totální blíženec.
Kde jsem rád
Jsem rád ve svém. Ve svém lese. Ve své milované Praze. Ve svém bordýlku v ateliéru kde zakopávám o pixly s barvou a pak na botách roznáším po domě bílou sádru a sochařskou hlínu červenici. Mé pracovní kalhoty hrají všemi barvami, protože si do nich utírám štětce. A vůbec mám v ateliéru véélmi útulno. Jenom ty připínáčky na zemi mi občas připomenou že bych si měl zamést.
Občas je potřeba si od všeho svého oddechnout a tak si sbalím plnou polní s proviantem dva štětce a skicák a vyrazím někam do plenéru. Většinou pod širák – kdo by se tahal se stanem.
